Jsem na Výtoni.
Kdosi neznámý vykukuje zpoza rohu pilíře železničního mostu.
S budhistickou pokorou v duchu
předčítá monotónní mantry neviditelným duším
a mírumilovně se usmívá.
Myslím, že ho mám rád.
Zlatavá aura za jeho hlavou mu dává
svaté vezření.
Projíždí tramvaj.
Diváci v oknech na něho s úkosem zhnuseně hledí
a pokřikují beze slov.
Zadýchaná skla.
Hbité čáry prstů kreslí chaotické, pověrčivé vzorce.
Vltava jiskří prosluněna, jakoby odspodu.
Řidič smrká pozpátku a beznadějně si zakýbluje pajšl žluklými,
krvavými hleny až k prasknutí.
Malé dítě protestuje v leže.
Hystericky kope nohama a dožaduje se pozornosti.
Přichází jeho chůva a vstřikuje mu do žadonící žíly,
hutnou dávku neznámé psychotropní látky.
Dítě se choulí do prenatální polohy, hlavička se mu klimbá, zhluboka dýchá,
aby se záhy implozivně začalo viditelně scvrkávat a stárnout.
Oči má meditativně přivřené, jako při motlidbě.
S posledním výdechem něco zažvatlá,
ale já raději alibisticky odvracím pohled směrem k nábřeží.
Hladina řeky je pocukrovaná ledovou jinovatkou.
Zoufalý kajakář zamrzl v ledu.
Drzí rackové ho klovou do vyděšených očí.
Oči.
Ach jó...oči...ty průhlednící komplikovného světa.
Dráty prorůstají kostmi.
Zadehtované plíce s námahou sténají.
Přirážejí do hrudního koše.
Poslední milování před Smrtí.
Oči roní slzy ze žloutků vajec úchvatných kolibříků.
Vltava šplouchá.
Ocel skříprezá do nebe povadlými hřeby.
Mráz vypaluje do betonové strusky Země obnažené piktogramy.
Z podlahy vozovky se kouří.
Áres zvrací, rukama opřen o záchodovou mísu.
Ze ztékajících čůrků věští budoucnost.
Pak se schoulí do klubíčka a hlasitě naříká.
Mastné kachličky.
Pomočená kyselá podlaha.
Vulgární nápisy a obrazce.
Zvuk řitních výpustí ve vedlejších kabinkách.
Přichází jeho matka a odvádí ho za ruku ven.
Prší.
V louži se odráží nákupní centrum.
Zákazníci přicházejí a odcházejí.
Pneumatiky vozidel rozstřikují její zrcadlový odraz
do miliónu kapiček.
Spoléhám na protější stranu.
Spoléhám, že se v ní navždy otisknu,
jako nesmazatelný reliéf.
Fragmenty náhodných událostí probleskují,
jako fotografie, kterými se rychle listuje.
Fyzické narušení našich tělesných stránek
může nastolit smrt.
Co jsme to za předměty?
Dužniny prosáklé krví?
Celý známý svět je pouhopouhou malbou vědomí.
"My jsme přeci svatí!" myslí si kněží,
zatímco jim pod prstama utíkají skuteční lidé
s milióny bohy v srdcích.
